Týden poté
Tak právě před týdnem jsme
si vyzvedli po měsíčním čekání společné dítě devíti rodičů-autorů. Ano je to jen sedm dnů a naprostá většina členů našeho sdružení už ho má ve svých rukou. Naše nová ročenka v novém kabátku vyrazila do světa s neskromnými ambicemi – postavit se do jedné řady s již zavedenými a renomovanými periodiky (českými Kaktusy a slovenskými Cactaceae) jak svou velikostí a rozsahem, tak hlavně obsahem. Podstatně větší prostor než dříve dostaly barevné fotografie, jejichž vypovídací i propagační funkce je v každém časopise tohoto typu naprosto rozhodující činitel. Samozřejmě bude to do budoucna klást daleko větší nároky na kvalitu samotných snímků, a v tom je vlastně tato ročenka poněkud přechodová. 
Najdou se v ní vedle fotografií technicky přijatelných i snímky, které určitě v dalších ročenkách už neobstojí. Vše je dáno možnostmi, hlavně časovými, a zejména množstvím materiálu, ze kterého se příspěvky pro letošní ročenku vybíraly. Ten čas byl vskutku poněkud stresující, ale hlavně onoho materiálu bylo pohříchu málo. Ono se musí na pořádnou ročenku nastřádat za celý rok to nejkvalitnější, co naši členi napíší a nafotí, a ne to dohánět v posledních pár týdnech před jejím vydáním. Proto také tentokrát (ale snad už opravdu naposledy) musel zatvořit samotný výbor a většinu (pět z devíti) příspěvků napsat sám. 
Všichni ale chápeme, že tento stav není udržitelný a hlavně by nikam nevedl (aspoň ne ke dobrým koncům). Budeme tedy v průběhu celého roku oslovovat zkušenější pěstitele a ostřílenější psavce a objednávat si od nich články na konkrétní témata. To ale na druhé straně nesmí bránit novým nevyzkoušeným autorům, aby se i oni „ostříleli“ a dostali se jak na webové stránky SPS, tak i do ročenky. Rozhodující bude kvalita fotek a textu, který vždy měl přinést něco nového, vyzkoušeného, objeveného a vlastního.
Nechme však snění o budoucnosti, nakonec už příští Adenium 2010 ukáže, kam se SPS vydalo, a podívejme se několika týden starými záběry do míst, kde letošní ročenka spatřila světlo světa. Na stroje, které ji vytiskly, rozřezaly a sešily a na lidi, kteří to s těmi stroji umí. 
Pro mě byl největší zážitek z tiskárny čichový – ona nepopsatelná „vůně barev“, která vsáknutá do jednotlivých sešitů Adenia s námi putovala autem do Plzně a pak v obálkách k vám všem.
Na závěr ještě jedno malé upozornění – jestli je mezi čtenáři tohoto článku někdo, kdo má zaplacený členský příspěvek (do 30.7.) a ročenku poštou nedostal (na Slovensku je možné mírné zpoždění dané ještě jedním distribučním mezičlánkem), nechť se ozve na některou výborovou e-mailovou adresu.
Jirka Maule
Fotografie:
1.+ 2. Tiskárna Maestro
3. Tiskařský stroj a ten, kdo měl tisk v tiskárně na starosti (T.Bíma)
4. Rampa a před dveřmi malý balík s Adenii
5. Adenia
6. Ten, kdo měl na starosti transport časopisu (autor článku J.Maule)
