Jak vypadají
Abychom začali přecházet od teorie k něčemu názornějšímu, bude další část našeho úvodu o sukulentech o jejich vzhledu.
Jako každé zjednodušení, i to naše postihuje sice většinu sukulentů, ale další část z celkového počtu druhů a rodů si roste prostě podle svého a nelze je snadno jednoznačně zařadit.
Nejčastějším typem sukulentů jsou listové sukulenty, kdy dochází ke zdužnatění listů (asimilačních orgánů). Stonek u těchto rostlin mnohdy zakrňuje a listy jsou nahloučeny v různě hustých růžicích. Klasickým příkladem takových tvarů jsou například krasuly, echevérie, aloe, agáve, z obecně známých rostlin také netřesky a další skupiny. Samotné listy mohou mít různé tvary i povrchy, kromě mnoholistových sukulentů vyzkoušela příroda i variantu pouze dvoulistých typů v případě kosmatcovitých rostlin (živé kameny).
Další početnou tvarovou skupinou jsou stonkové sukulenty, kdy funkci hlavní zásobárny vody
přebírá zelený (asimilující) stonek. Nejznámějšími stonkovými sukulenty jsou kaktusy, ale i další čistě sukulentní skupiny – pryšcovité, klejichovité (asklépky – česky také smrdutky) a některé další, veřejnosti méně známé skupiny. U těchto rostlin najdeme na zbytnělém stonku například trny (přeměněné listy u kaktusů), nebo jemné opadavé lístky (pryšce) nebo u některých listy chybí zcela.
Trochu utajenou tvarovou skupinou jsou takzvané kořenové sukulenty, kdy nejvíce zdužnatělým orgánem se stávají podzemní části rostliny – kořeny. Může jít o jeden hlavní kořen či soustavu dužnatých kořenů, případně i takzvané stolony. V těchto případech tedy nejde o asimilační orgán, ale zásobárnu vody a energie. Velká část těchto rostlin v období sucha (nebo zimy) zatahuje pouze do kořenů a nadzemní části odumírají.
Příroda si se svými produkty ráda hraje, v praxi to znamená, že jako najdeme čisté představitele těchto tří hlavních skupin sukulentů, nacházíme i jiné skupiny, kde jsou tyto typy kombinované, někdy dva a někdy všechny tři způsoby . Může tedy existovat stonkový sukulent s dužnatými listy i podzemním zásobním orgánem.
Dalšími nověji vytvořenými a poměrně vyhledávanými skupinami sukulentů jsou kaudexy a pachykauly. Pojmenování kaudex (či kaudiciformní rostlina) označuje zbytnělý orgán stonkového či kořenového původu (který nemá asimilační funkci) nejčastěji doplněný nesukulentními asimilačními orgány, které většinou v suchém období zasychají. Tyto kaudexy dosahují někdy až úžasných rozměrů.
Trochu složitější je definice pojmu pachykaul, ale v podstatě to jsou přechodné typy mezi stonkovými sukulenty a kaudexy, kdy jde o asimilující stonky větších rozměrů, jak výškově tak průměrově (např. madagaskarská pachypodia – česky nesprávně nazývané jako africké palmy). Kaudexy a pachykauly jsou v posledních několika desítkách let velmi populární, mají své početné příznivce a specializovanou (tuzemskou i zahraniční) literaturu.
Okrajově se mezi sukulentáři objevují další skupiny a rody se zásobními orgány: dřeviny s tloustnoucím kmenem (např. fíkusy, baobaby, bursery apod.), nejrůznější cibuloviny, hlízoviny (begonie, bramboříky, siningie, dorstenie apod.), suchu odolné bromélie (tilandsie, hechtie, dykie apod) a našly by se asi i další.
Ale o nich zase někdy příště.
Jirka Maule a Radka Matulová (foto autorka)
